Stala se mi divná věc. Po cestě na
byt jsem narazil na jednoho pána, který mě zastavil, a požádal
mě o pomoc. Ukázal mi přes tričko nějakou bambuli co měl u pasu
a spustil historku o nemocnici, o cestě domů, kterou musí
podniknout (asi 400 km) a nemá žádné peníze a jestli mu pomůžu.
Také mi řekl, že by chtěl mít nějaké informace o mé osobě,
aby mi mohl peníze poslat zpět. Pak mě požádal o petistovku.
Tohle je příběh, který v různých
podobách zažil skoro každý, kdo šel po tmě nějakým větším
městem. Jenže je důležité, co tomu předcházelo. Seděl jsem v
kavárně a psal jsem článek o demonstraci. Také jsem tam zmiňoval
věci jako jsou sociálně slabí (nebo něco v tom smyslu). Ptal
jsem se, zda mají ti lidé, co tak otevřeně mluví o solidaritě
vůbec sami nějaké sociální cítění. Po cestě z kavárny jsem
se rozmýšlel, kudy půjdu domů. Z několika možností jsem zvolil
právě tu, na které jsem potkal zmiňovaného pána. Také jsem
mohl jít už o pár minut dříve, jelikož jsem jen tak bezduše
seděl za stolem a pomalu usrkával čajíček. Vidíte? Jsou v tom
snad nějaké vyšší síly? Náhoda je blbec? Osud? Každopádně,
je vidět, že o našem životě rozhodují právě ty malé
rozhodnutí.
Já jsem nenapravitelný lidumil, ale
žádost o tak vysokou částku mě samozřejmě trošku vykolejila.
Trhalo mi srdce, že pánovi nemůžu pomoct jinak než penězi
(ikdyž jsem mu nějaký obnos věnoval). Také jsem musel zvažovat
možnost, že pán mi prostě neříká pravdu (znám Cimrmanovu
školu pro žebráky). Ale já prostě nechci věřit, že by o něčem
takovém lidé lhali. Každopádně na tom ten pán nebyl očividně
dobře, ale setkal jsem se již s mnoha podobnými lidmi a jejich
příběhy.
Po cestě jsem o tom hodně přemýšlel.
Nevím, jak to mám vnímat. Mohl jsem pomoct víc? Proč si z toho
davu co zrovna šel vybral právě mě? Snad se mu zadaří po malých kouskách nasbírat potřebnou částku. Hmm
Žádné komentáře:
Okomentovat