My všichni už ve válce jsme

Už dlouho jsem nic nenapsal. Možná se až moc řídím radou Charlese Bukowského z básně so you want to be a writer?

if it doesn't come bursting out of you

in spite of everything

don't do it.

Nicméně ono to ve mě pravděpodobně hnije už od počátku konfliktu na Ukrajině, ale poslední kapka k tomu, aby to ze mě vyletělo, byly události posledních dní na Blízkém východě. Ještě před tím, než budu pokračovat, považuji za důležité (bohužel) zmínit následující:

Každá nevinná oběť jakéhokoliv konfliktu je smutná, zbytečná a hrozná věc.

V tomto příspěvku rozhodně nečekejte, že zazní na čí straně jsem. I kdybych to věděl, tak to tady nebudu ventilovat. Místo toho bych se chtěl zaměřit na informační/novinářskou stranu věci a způsob, jakým na ni obyčejní lidé a média reagují. Je toho hodně, tak se pokusím být stručný. Určitě nenapíšu vše, co mám na srdci (třeba zase za čtyři roky).

Stará a nová média

Od doby, kdy jsme konzumovali novinky ze světa v čase k tomu určeném (večer ve zprávách, ráno v novinách, přes den v rádiu...) a obsah procházel alespoň nějakou redakční prací novinářů, uplynulo už spoustu času. Bohužel ne tolik, abychom se s tím jako společnost vyrovnali.

K tradičním médiím se totiž přidaly věci jako občanský žurnalismus (citizen journalism) a nezávislá žurnalistika (independent journalism). Z podstaty věci věřím, že demokratizace přístupu k informacím (a jejich tvorba), bude prospěšná. Zatím však musíme vyřešit, jak s touto změnou pracovat. Nevýhoda toho, že si každý může napsat co chce je to, že si každý může napsat co chce.

Nejsme racionální tvorové, ať si to namlouváme sebevíc. Každý z nás je pod vlivem ohromného množství chyb v našem myšlení (cognitive bias) a chybných myšlenek, které jsme za život potkali a pojali je za vlastní. Stará média měla pár nástrojů, jak s těmito chybami bojovat (jak úspěšně je věc druhá). To však nemůžeme říct o individuálních lidech, kteří tvoří digitální obsah.

Situace je taková, že stará média v zájmu konkurenceschopnosti opouští částečně některé principy (snaha o objektivitu, více zdrojů, redakční práce, etický kodex), a jsou nuceny držet krok s médii novými. V realitě pak z novin a televize slyším o věcech, které se na internetu řešily den, dva, týden zpátky. To mě přivádí k

Reportování z války

Informační válka je v plném proudu a využívají ji všichni. Myslím si, že základní nastavení by mělo být

 nevěřím ničemu a nikomu.

Asi nejzajímavější "bitva" v této informační válce je (NEVÍM, JAKÉ SLOVO POUŽÍT) na nemocnici v Gaze. Událost jsem sledoval na X téměř ihned poté, co se to stalo a pokusím se zrekonstruovat moji zkušenost. DISCLAIMER: Pouze popisuji to, co jsem viděl. Když řeknu "důkaz" tak myslím to, jak je to prezentováno.

I. První hodina byla víceméně v duchu toho, že to byl určitě Izrael. Kolovaly fotky mrtvých, videa ze zničeného města. Také koloval screenshot smazaného tweetu izraelského politika/mluvčí (teď nevím), kde informuje o úspěšném úderu na nemocnici, kde se ukrývali teroristé. Většina informací pochází z palestinských/arabských/muslimských účtů. IDF zatím nekomentuje.

II. O události informují větší média, většinou s odkazem na X. Některá média přímo tvrdí, že to byl Izrael, některá zmiňují fráze jako podle, údájně. Začínají se vyskytovat videa z ulic, kde lidé protestují proti Izraeli. V Jordánu zapálili ambasádu. IDF se vyjadřuje, že záležitost bude zkoumat.

III. Narativ se začíná obracet. Spekuluje se, že výbuch způsobila porouchaná raketa Hamásu, či Islamic Jihad. Kolují tak tři různá videa, kde je vidět odpalování raket a následný výbuch. Jedno z těch videí je poté označeno jako video z 2022. Ostatní videa nevím.

IV. Politici z arabských zemí vybízejí k ostré reakci celého světa a OSN. Tweety jsou cca 45% pro Palestinu, 45% pro Izrael a 10% čeká na více informací. V ulicích jsou tisíce lidí.

Jdu spát.

V. Stará média berou zpátečku a viníka neuvádí. Začínají se objevovat snahy o objektivnější vykreslení událostí, názory expertů, analýzy a podobně. Z jasně Izraelského útoku se přechází na neutrálnější vykreslení. Věcné důkazy nahrávají spíše tomu, že to Izrael nebyl. Palestinská verze si však žije svým životem a většina obyčejných účtů straní Palestině a volá po trestu pro Izrael. Věcné důkazy pro jejich verzi vidět nejdou.

VI. Muslimský svět je v ulicích, v Evropě a USA (na univerzitách, ve městech) se pořádají demonstrace. Videa z nich obsahují výzvy k likvidaci Izraele a pálení izraelské vlajky. Izrael moc nekomunikuje. Lidé, co Izrael podporovali, se spíše nevyjadřují. Kolují záběry ze zdevastovaných míst v Gaze, fotky mrtvých, videa doktorů marně zachraňující zraněné.

VII. Začíná kolovat vzdušná fotografie místa, kde se nemocnice nachází. Po mé původní představě, že celá nemocnice vyletěla do vzduchu, se objevuje fotografie přilehlého parkoviště, kde jsou ohořelá auta. Autoři dodávají, že nemocnice je vlastně skoro nepoškozená.

VIII. Střih. Teď (18:55, 19.10.2023) když projedu hashtagy spojené s konfliktem, tak je to absolutní chaos. Videa mrtvých a zraněných dětí, každý druhý příspěvek obsahuje slovo "genocide", "důkazy", že to udělal/neudělal Izrael, vyjádření politiků, protesty, virtue signaling...

Zkrátka, jestli se někdo v těchto podmínkách absolutního zmatku staví na jakoukoliv stranu, tak se neřídí fakty, ale emocemi. Přijde mi, že většina lidí pouze hledá důkazy pro to, že mají pravdu (místo hledání důkazů toho, kde ta pravda je).

A z toho je mi smutno.

Nejvíc šokující pro mě na tom je, jak rychle a nekriticky tuto událost stará média popisovala. Vypadá to, že ať už to bylo jakkoliv, většina lidí už názor měla a tohle je pouze velice silné postrčení k ještě extrémnějšímu postoji. Kdo to ve skutečnosti udělal je irelevantní. The damage has been made.

Tento konflikt se mě osobně nedotýká. Co se mě však dotýká jsou lidé (hlavně přátelé), kteří se mi vzdalují tím, že pokud jim nepotvrdím jejich názor, tak se se mnou ani nebudou bavit. A jelikož jsem starý skeptik a kontrarián, tak mi asi moc lidí nezůstane.

Co tím chci říct?

Asi to, že není nutné mít názor na všechno. Není nutné mít názor hned. Není nutné se svého názoru držet navzdory novým informacím. Není nutné si hrát na experta na historii, náboženství, morálku. Je důležité říct nevím, což je první krok k tomu, jak se nestát vojákem, či obětí této informační války.

Vygenerováno pomocí DALL-E 3

Něco málo k inteligenci

Lidský druh se rád pyšní svou inteligencí a často je právě ona považována za jeden z klíčových rozdílů mezi námi a dalšími zvířaty. Vlastně nejenom námi a zvířaty, ale hlavně mezi lidmi samotnými. V poslední době se mi tento pojem často dostává pod ruce–ať už je to tím, že se učím na státnice, nebo tím, že přemýšlet nad inteligencí jiných je vlastně neodlučitelná součást povolání učitele–následkem čehož se mi v hlavě ocitlo pár myšlenek, které bych si tady rád odložil. 

Jako odrazový můstek bych chtěl využít definici inteligence, kterou jsem slyšel od Roberta Milese (i když téměř jistě ani on není jejím autorem) a využívá se spíše v oboru umělé inteligence. Zamlouvá se mi však pro svoji eleganci a lehkou aplikovatelnost na lidi. Zní takhle:

Inteligence je optimalizace funkce v čase.

Šest slov. Nic víc snad nebudeme potřebovat. Pojďme si je tedy rozebrat.

Funkce

Pro rozpoznání inteligence je nějaká funkce přímo nezbytná (u lidí budeme tedy spíše mluvit o cílech, než o funkcích). Pokud známe něčí cíl, můžeme o něm říct, že je inteligentní, a to na základě prostředků, které k dosažení tohoto cíle použil. Tady nastává první problém. Lidé často pouze předpokládají cíle ostatních a na základě toho vynáší soudy o inteligenci. Asi by bylo nepraktické ptát se každého, proč dělá zrovna to, co dělá. Navíc se opravdu občas stane, že ten cíl odhadneme správně a daný člověk opravdu může být hloupý (respektive způsob, který k dosažení cíle použil je hloupý). Ve skutečnosti však nevíme, kolikrát jsme se trefili, proto je mnohem bezpečnější a inteligentnější (pokud je náš cíl správně charakterizovat člověka) se takovým soudům vyvarovat. Možná tyto zbrklé soudy jsou výsledkem lidské potřeby (cíle) zařadit věci do škatulek a dát světu nějaký smysl. Proto se na sebe nemůžeme tolik zlobit, pokud podobnou zkratku uděláme.

Příklad:

Vidíme člověka, jak se snaží pomocí jídelních hůlek chytit mouchu. Pomyslíme si:"To je hlupák, jestli chce tu mouchu zabít, proč si nevezme plácačku?" Přitom ve skutečnosti se ten člověk jmenuje Daniel a právě trénuje koncentraci před velkým zápasem v karate. 

Často tento způsob aplikujeme i na jiné živočišné druhy a přenášíme naše cíle na jejich chování. Kdyby to tak dělali šimpanzi, tak by si mohli říct: "Když jsou ti lidé tak chytří, proč neházejí své výkaly mnohem dál než my?" (autorem je neznámý uživatel YouTube, kterého bych citoval, kdybych věděl, pod kterým videem to bylo).

Jsme tedy v situaci, kdy víme, čeho námi sledovaný člověk chce dosáhnout a pozorovali jsme průběh jeho chování. Můžeme tedy říct, že je ten člověk chytrý/hloupý? Ještě ne.

V čase

Na základě jednoho pozorování nemůžeme vyvozovat žádné (rozumné) závěry. Vraťme se k Danielovi. Už víme, že jeho konečný cíl není mouchu co nejrychleji zabít, ale procvičit se v koncentraci. I tak však vidíme, že se mu to nedaří. Co však nevíme je, jak dlouho se o to pokouší. Zeptáme se ho tedy na pár věcí.

Zjistili jsme, že hůlky drží v ruce poprvé a navíc před chvíli dostal pěknou nakládačku. Opět jsme tedy nuceni upravit náš soud nad jeho schopnostmi. Z toho, jak se už deset minut díváme na jídelní hůlky jsme dostali hlad, a tak si na chvíli odskočíme. Když se vrátíme o dvě hodiny později, slyšíme už u dveří lehké, pravidelné cvakání. Došlo k optimalizaci.

Optimalizace

Poslední součástka v tomto konceptu je optimalizace - tedy výběru nejlepší varianty z dostupné nabídky. Daniel totiž zkoušel různé metody držení hůlek. U některých mu vypadly z ruky, u jiných zase došlo k vytouženému cvaknutí. Daniel tedy neopakoval ty, u kterých mu vypadly, a dále zlepšoval pouze ty cvakací. Z těch cvakacích pak vybíral další... a tak dále. Chvíli se ještě díváme, ale odejdeme domů. Jelikož jsme se za tu dobu s Danielem dobře seznámili, vyměnili jsme si kontakty a za dva dny nám napíše, že tu mouchu chytil. Super - Daniel tedy nakonec je inteligentní.

Ještě drobná, ale důležitá poznámka. U optimalizace musím zdůraznit slovo dostupné. Kdyby třeba Daniel neměl ruce, dobrou koordinaci ruka-oko, atd., automaticky by tím neměl k dispozici ani možnosti, které z toho plynou. Tohle zvlášť platí u omezeních, která nejdou vidět.

Co z toho plyne?

Jelikož název článku sliboval něco málo, pokusím se už pouze bodově představit pár myšlenek, které možná rozvedu někdy v budoucnosti.

- Rozpoznání inteligence nevyžaduje srovnání s jinými (i když to k tomu láká). Neexistuje žádná "správná" rychlost optimalizace, a neexistují ani ty správné cíle (viz. Humova gilotina, aka is–ought problem). 

- Hodnota člověka nemůže být stavěna na tom, jak rychle dokáže optimalizovat nějakou funkci v čase.

- Cíle můžeme ještě dělit na instrumentální a konečné (instrumental vs terminal goals). "Chytrost" můžeme však pouze posuzovat u těch instrumentálních (U Daniela by byl konečný cíl zlepšení koncentrace, chytání mouchy hůlkami by pak bylo "nástrojem" k dosažení tohoto cíle). Opět Humova gilotina.

- To, z jaké nabídky daný člověk vybírá a následně optimalizuje není mnohokrát jeho zásluhou. Nemůžeme ho tedy vinit za to, že nevybírá z tak široké palety, jak někdo "inteligentnější". 

- Existuje práce Nicka Bostroma, ve kterém argumentuje, že jakýkoli cíl je slučitelný s jakoukoli mírou inteligence. I když opět mluví spíše o UI, doporučoval bych seznámení s jeho myšlenkou každému, kdo alespoň trochu pracuje s lidmi.

Závěrem už jen povzbudím případné čtenáře, aby ve svém okolí hledali známky této inteligence, a to nejenom u lidí, ale u všeho živého. A zvlášť pro učitele: Našim cílem je optimalizovat optimalizaci funkcí jiných lidí. Pokud se nám to nedaří, porozhlédněme se po dalších dostupných prostředcích, jak tohoto cíle dosáhnout.

Odkazy:

Video Roberta Milese, ve kterém stručně, a možná i srozumitelněji, představuje jak tuto definici, tak práci Nicka Bostroma (the Orthogonality thesis)

https://www.youtube.com/watch?v=hEUO6pjwFOo

Digitalizace mysli

I když je smrt nevyhnutelná, lidé se stále snaží přijít na způsoby, kterými by se dala alespoň trochu oddálit. Pokud selžou některé klasické způsoby, jako je třeba péče o tělo a zdravý životní styl, je možné zvolit poetičtější přístup k problému a říct, že člověk vlastně nepřestává žít díky svým potomků a dílům, které za svůj život vytvořil. S příchodem nových technologií však přichází i myšlenka na přenesení své "osobnosti" do obalu, který není tak křehký, jako je naše biologické tělo. Dneska bych chtěl lehce nakousnout jeden ze způsobů, kterým by se toho dalo docílit, a vzápětí tento způsob shodit.

Představte si situaci: Rozhodnu se, že vytvořím jednoduchý program, kde bude pouze příkazový řádek a malé dialogové okno. Pokud tam napíšete otázku "Jak se máš?" program odpoví například "Lehce nad nulou". Zároveň se ve svém životě rozhodnu, že už do smrti na tuto otázku zodpovím stejným způsobem. Vytvořil jsem tedy program, který dokáže komukoliv se stoprocentní přesností zprostředkovat reakci, jakou by dostali po položení této otázky přímo mě.

Dejme tomu, že program budu dále rozvíjet a bude schopný reagovat i na věty typu "Odkud jsi?" či "To počasí stojí fakt za prd." A opět bych na tyto otázky odpovídal stejně i v reálu. Vytvořil jsem tedy svého zástupce, který by mě zbavil nutnosti účastnit se nezávazné konverzace. S postupem času bych přidával na komplexnosti tohoto programu, takže by dokázal odpovědět i na vážné otázky podobným způsobem, jakým bych odpověděl já. To by se teoreticky zařídit tak, že by program neodpovídal pomocí předem připravených odpovědí, ale mohl by odpověď sestavit z databáze slov, které znám a zároveň často používám - to není nemožné, ani složité - stačilo by dostatečně dlouho nahrávat vše, co řeknu, a data zanalyzovat. Také bych do algoritmu zanesl prvky jako "osobní hodnoty", "názory", "životní zkušenosti", "hladiny hormonů"... zkrátka vše, co má vliv na to, jak se v konkrétních situacích chovám. To je sice momentálně nemožné, ale ne nepředstavitelné. Tak si to představte.

Jednoho dne zemřu a tento program se nahraje do nějakého robota, ať už čistě kovového, nebo biomechanického. Tento robot pak v momentě mé smrti přijde k životu a jeho reakce budou k nerozpoznání od mých. Přijde prezident zeměkoule a pogratuluje mi k dosažení nesmrtelnosti, a "já" mu řeknu, že se plete. Proč?

Přerušila se kontinuita

Už od počátku jsem totiž nepřenášel svoji mysl do počítače, pouze jsem replikoval své chování (i když s velkou přesností). Avšak do doby mé smrti existovaly dvě bytosti - já (Tomáš Průdek) a program. S tímto programem jsme však nesdíleli polohu v prostoročasu, tudíž je nemůžeme považovat za identické (nebyli jsme vystaveni stejným vjemům a zkušenostem).

Můžeme namítnout, že když se například opijeme a máme okno, tak jsme vlastně také přerušili kontinuitu, tím pádem naše staré já zaniklo a probouzíme se jako nový člověk. Takhle to však nemůžeme brát, jelikož teoreticky existuje někdo, kdo nás mohl vidět potácet se domů. Není to tedy otázka paměti - naše tělo tu cestu podstoupilo.

Produktivnější směr myšlení je následující: V našem těle neustále odumírají nějaké buňky a nahrazují se novými. Za pár let máme tedy kompletně nové tělo, ale pořád jsme to my. Pojďme do většího měřítka, než jsou buňky. Selže mi orgán a je nahrazen mechanickým ekvivalentem. Na konci tohoto procesu mám vše mechanické, avšak kontinuita času a prostoru je nenarušena. Přijde prezident zeměkoule a pogratuluje mi... Co řeknu?

_____

1) Tohle je vlastně variace na problém Théseovy lodi - pro zájemce například zde https://en.wikipedia.org/wiki/Ship_of_Theseus

2) Také by se dalo o problému mluvit jako o rozdílu mezi psychologickou a fyzickou podstatou "já".

Jak zlepšit registrované partnerství

Posledních pár týdnů se velmi horlivě diskutuje na téma manželství homosexuálů. V tomto článku bych rád stručně představil jednu oblast tohoto problému. Zároveň doufám, že se mi podaří psát vyváženě a předejít horlivým reakcím, které podobné články často způsobují. 

V první řadě je nutné zodpovědět otázku původu homosexuality. Nejbezpečnější odpověď v tuto chvíli je prosté "nevím". Pro všechny strany by bylo jistě příhodné, kdyby existoval jeden jediný faktor, který by určoval sexuální orientaci jedince. Nic takového se však do dnešní doby nepodařilo objevit (což neznamená, že neexistuje). Bohužel, nenašel se žádný "sex" gen, část mozku ani environmentální prvek, který by s vysokou pravděpodobností předpověděl sexuální preference jedince. Velmi pravděpodobně jde o mix několika faktorů a je potřeba počkat na více výzkumu v této oblasti. Argumentovat vědou tedy momentálně není možné. Existuje spoustu hypotéz, proč se u lidí objevuje něco, co prakticky znemožňuje předání genů, ale to je téma na jindy.

Důležité však je, že i kdyby se nějaký "přepínač" našel, nemění to nic na tom, že to není svobodná volba jednotlivce a nemá nad tím kontrolu. Nikdo si nevybírá své rodiče, geny, stavbu těla, ani místo, kde se narodí, tudíž ani svoji sexuální orientaci. Nevzpomínám si na situaci, ve které jsem si volil, jestli se mi líbí holky, nebo kluci - prostě to tak bylo. Nemyslím si, že by to bylo jinak i pro ostatní. Ve zkratce tedy - nevíme, co rozhoduje o sexuální preferenci jednotlivce a nejedná se o svobodnou volbu.

Dále je třeba nakousnout, co je to manželství. Manželství vzniklo nepopiratelně na tom, že se muž a žena rozhodli strávit spolu značnou část života. To ve většině případů znamenalo přivedení potomků na svět a spojení dvou rodin do jedné. Manželství je důležitý symbol pro společnost a udržuje ji soudržnou. Proto chápu, že pojem "tradiční rodina" je pro mnoho lidí a politických stran tak citlivé téma. Před nástupem právní společnosti šlo víceméně vždy o rituál - symbolické spojení dvou lidí. Signál ostatním, že si mají hledat partnery jinde. A to je samozřejmě v pořádku. Takový svazek je možno provést i nyní, bez účasti státu.

Druhá věc však je, že dnes díky manželství vznikají výhody, na které pouhou registrací nelze dosáhnout (pro srovnání se podívejte sem). Nechci řešit otázky výchovy dětí - na to si momentálně netroufám a vyžadovalo by to více prostoru - ale spíše finanční a majetkové záležitosti, a to tyto:

1) Nemají nárok na vdovský důchod.

2) Nevzniká společné jmění.

3) Nemají nárok na volno kvůli sňatku.

4) Po úmrtí jednoho nepřechází na druhého nárok na důchod.

Máme tedy situaci, ve které je skupina lidí ochuzena o možnost získat některé výhody jen kvůli něčemu, nad čím nemají kontrolu. Neberte mě špatně - myslím si, že naše společnost je velmi tolerantní (na rozdíl od jiných zemí) a spoustu předsudků se z povědomí lidí dávno vytratilo. Dědické právo je například rovnoprávné s tradičním manželstvím. Byl bych tedy nerad, kdyby někdo vnímal můj článek jako kritiku postoje lidí.

Abych článek už více nenatahoval, představím bodově pár dalších myšlenek.

- V době, kdy stát zavádí více a více regulací a zákonů, by měla být jakákoliv iniciativa pro větší svobodu jednotlivce vítána.

- Většina debat o tomto tématu je slovíčkaření - co je to manželství, rodina, role v rodině... Diskuze na toto téma je jistě zajímavá, ale věcně téměř nic neřeší.

- Neexistuje "přirozené" právo (natural right) na manželství. Vždy se jedná o společenskou domluvu. Záleží tedy na hodnotách společnosti, jak k tomuto problému přistoupí.

- To, že poskytneme lidem stejného pohlaví stejné finanční a majetkové práva, jaké mají tradiční manželé, nikomu nevznikne škoda.

- I když homosexuálové už z principu nemůžou přivést na svět potomka neznamená, že se nemohou náležitě postarat o dítě například z dětského domova.

- Nevím, jestli se jedná o salámovou metodu. Netuším, jaké cíle mají jednotlivé strany. Proto je potřeba opatrně probrat každou věc zvlášť. O to víc, že se jedná o tolik kontroverzní téma.

Zdroj

Nejzáludnější argumentační klam

Delší dobu přemýšlím nad tím, kterých argumentačních klamů je nejtěžší se vyvarovat. Nevím, jestli mnou zvolený klam by byl absolutní vítěz této soutěže, ale určitě by se umístil na bedně. Zvolil jsem argument z autority, tedy odvolávání se na autoritu někoho (něčeho), jehož podpora má sloužit jako důkaz pro naše tvrzení. Příklady najdeme snad v každé oblasti života – doma, ve škole, v politice, ve vědě, v náboženství, v televizi… Jak s ním tedy naložit a jak nebezpečný je?

Než se pustíme do dalšího zkoumání, rád bych poskytl pár příkladů tohoto klamu.

1) Richard Dawkins, evoluční biolog a jeden z největších expertů na dané téma říká, že evoluce je skutečná. Tudíž evoluce je skutečná. ¹

 2) More doctors smoke Camel than any other cigarette! ² (reklama na Camelky)

3) 99% klimatologů se shoduje, že globální oteplování je způsobeno aktivitou člověka. Tím pádem musíme nastavit regulace pro spalování fosilních paliv.

4) Krashen (85, 2005) ve své knize tvrdí, že čtení je nejlepší způsob, jak zlepšit jazykové dovednosti.

5) Vraždit lidi je špatné, píše se to totiž v Bibli.

Sami vidíte, že tento argument má velkou rozmanitost použití. Zajímavější však je, že pravdivost závěru tvrzení tím kolikrát není nějak vážně narušena. Asi bych se musel hodně snažit, abych vyvrátil závěr, že vraždit je špatné, nebo že evoluce je skutečná. Problém však je v postupu, díky kterému jsme k tomu závěru přišli. Vraždění je špatné například kvůli jeho dopadu na jedince a společnost, zatímco evoluce je pravdivá kvůli obrovskému kopci vědeckých důkazů nahromaděných za desítky let.

Důvěřuj, ale prověřuj

Jedna z výhod tohoto klamu je, že dokáže ušetřit spoustu času – pokud je použit správně a všechny strany jsou si toho vědomy. Je přirozené spolehnout se na názor odborníka, který strávil 30 let výzkumem daného problému. Ohledně svého auta budu raději následovat doporučení mechanika, než pekaře. Budu věřit lékařům, že kouření je škodlivé, protože se zabývají lidským tělem velmi… počkat, dost dobře si pamatuji tu reklamu ze začátku tohoto článku. Jak je to možné?

Jak asi cítíme, důvěryhodnost autority je vyšší, když se pohybuje ve své specializaci. To samo o sobě však neznamená nic. Pokud je chybná například metodologie výzkumu, na který se autorita odkazuje, pak bude logicky i jeho závěr chybný. Máme však jako laici čas na to kontrolovat všechny výzkumy? Rozhodně ne. Máme čas kontrolovat alespoň nějaké? Určitě ano. Proto je důležité vybírat si bitvy, které můžeme vyhrát. Ideálně ty, které mají dopad na náš život, nebo na kterých zakládáme svá jednání.

Mě nebude nějaký mlaďoch poučovat, já stojím za katedrou už 25 let

Je velmi pravděpodobné, že jste se s variací tohoto výroku už setkali. Znamená to, že váš argument by neměl být brán v potaz, protože nemáte dostatek zkušeností na dané téma (nejste autorita). Opět připomínám, že závěr tvrzení, který je tímto výrokem podporován nemusí být nutně nepravdivý. Jde pouze o způsob, jak k němu člověk přišel.  Asi nejlepším řešením v takové situaci je upozornit druhého na to, že pokud chce vést plodnou debatu, měl by vyvracet přímo tvrzení, a ne zkoumat autoritu pronášejícího. Pokud to nezabere, je nejlepší rozhovor ukončit.

Ukazuje to však na další problém. Existují témata, na které má názor „každý“. Tam patří třeba školství (každý chodil do školy), politika, sport… Je tedy pravděpodobné, že ohledně těchto témat budeme diskutovat s různorodým publikem a tím pádem nezbytně s lidmi, kteří mají často zkratkovitá řešení, které člověk s trochou zkušeností lehce zavrhne. Pokud se tedy člověk expert dostane po padesáté do stejné debaty, je pochopitelné, že se z frustrace obrátí k tomuto argumentu. Ani tohle však neospravedlňuje jeho použití.

Autorita ve vědě

Věda by měla být z principu protiautoritářská, respektive nejvyšší autorita by měly být důkazy samy. Jenže – jsou různé typy vědních oborů. Obecně by se dalo říci, že čím exaktnější věda, tím menší potřeba autority. Na tomhle místě bych rád parafrázoval Noama Chomského, který se k tomuto tématu vyjadřoval (odkaz na originál je na konci).

Ve svém životě jsem se dotkl mnoha vědních oborů. Například matematickou lingvistiku i bez toho, abych prošel nějakým výcvikem. Často jsem byl zván přednášet na univerzity a nikdo nezpochybňoval moji autoritu na dané téma mluvit. Mí posluchači chtěli pouze vědět, zda mám pravdu, či ne. Na druhou stranu, v diskuzích ohledně společenských problémů se tohle děje velmi často. Je to podivuhodné – když mluvím o matematice a fyzice, lidi zajímá to, co říkám, a ne moje kvalifikace. Ale aby člověk mohl mluvit o společenské realitě, musí nejdříve mít tu správnou kvalifikaci, obzvlášť když mluvíte mimo akceptovaný myšlenkový rámec.

Obecně řečeno, čím bohatší je intelektuální základ oboru, tím menší je potřeba kvalifikace a větší důraz na obsah sdělení.

Shrnutí

O argumentu z autority by se dalo psát ještě dlouho, ale já to ukončím tady. Co si tedy odnést?

•  Buďme si vědomi nebezpečí, které tento argument přináší a používejme ho jen v případě, kdy jsme obeznámeni s detaily
• Rozebírejme výroky samotné, ne osobu, která je vynáší
• Upozorněme druhého, když se soustředí na nás, a ne na to, co říkáme
• Buďme náročnější na důkazy ve věcech, které se nás bezprostředně týkají
• Pravdivost tvrzení nemusí být tímto klamem poškozena. Problém je ve zkratkovitosti myšlení
• Lpění na kvalifikaci jako podmínce se k něčemu vyjádřit je varovný signál

Zdroje

¹ https://www.logicallyfallacious.com/tools/lp/Bo/LogicalFallacies/21/Appeal-to-Authority

² https://noharmspilt.com/2016/01/12/smoking-cigarettes/

Noam Chomsky - https://sciblogs.co.nz/open-parachute/2012/01/03/the-argument-from-authority-or-lack-thereof/

Kritika lidí, které uznáváme

Pokud slyšíme tvrzení od lidí, kteří jsou nám blízcí - ať už názory, činností, vzhledem - máme tendenci je méně ověřovat, hlavně pokud jsme 100 jejich předchozích tvrzení ověřili a 100x měli pravdu. To je samozřejmě konec pro jakéhokoliv kritického myslitele, jelikož sami pro sebe používáme argument z autority. Dnes bych tedy chtěl trochu střelit do vlastních řad a přezkoumat myšlenku mého oblíbence - Sama Harrise.

V tomto videu Sam prezentuje myšlenku, která by se dala stručně popsat následovně (volný překlad z videa):

Náboženský extremismus není sám o sobě problém, pokud centrální myšlenky onoho náboženství jsou skutečně nenásilné. Stejně tak není problém fundamentalismus, jak je často prezentováno.

A jako příklad uvádí srovnání džinismu a islámu (velmi často prezentovaného jako náboženství míru). Harris argumentuje tím, že džinismus (narozdíl od islámu) je založen na principu nenásilí (ahinsá). Žádný takový princip v jádru islámu nenajdeme - nejblíže je k tomu asi princip charity v pěti pilířích islámu. Čistě fakticky má tedy Sam pravdu - pokud je něco náboženství míru, tak je to džinismus. Nás ale zajímá výše zmíněný výrok. Pojďme rozebrat jeho asi nejproblematičtější část

Náboženský extremismus není sám o sobě problém

Pokud by tento výrok stál sám o sobě, nevíme, co se skrývá za slovem 'problém'. Problém totiž vzniká vždy ke vztahu k něčemu, což tady nemáme uvedeno. Mohlo by to znamenat například problém pro duševní zdraví jedince, pro rodinný život, pro politickou situaci atd. Naštěstí z kontextu videa víme, že Sam mluví o společnosti, respektive o vztazích mezi lidmi. Dále ve videu totiž tvrdí, že "čím více extrémní džinista člověk je, tím méně se musíme bát toho, že nám nějak ublíží. Takový extrémní džinista je totiž paralyzovaný svým pacifismem a musí si dávat pozor, aby nešlápl na mravence, nebo filtrovat vodu při pití, aby náhodou nespolkl něco živého." Na základě tohoto tedy můžeme výrok upřesnit na:

Náboženský extremismus není sám o sobě problém pro společnost

Nyní můžeme formulovat Samovi myšlenky ve formě sylogismu

Premisa A: Náboženský extremismus není sám o sobě problém pro společnost, pokud centrální myšlenky onoho náboženství jsou skutečně nenásilné.

Premisa B: Džinismus má jako centrální myšlenku nenásilí.

Závěr:        Extrémní džinista není problém pro společnost.

Pro vyvrácení tohoto tvrzení tedy stačí najít případ, kdy je extrémní džinismus pro společnost problém. Nabízím tedy jeden teoretický příklad, který zmínil jeden můj student (jméno znám, kdyby chtěl uvést autorství :) ): Pokud by byla jedna celá společnost založena na principu nenásilí, byla by lehce napadnutelná jinou skupinou a následně buď zlikvidována nebo poškozena jinou formou násilí, tudíž takový postoj nemá evoluční výhodu a může vzniknout pouze za předpokladu ochrany někým jiným, nebo v době míru.

Reálné případy však také existují. Nebudu se však rozepisovat, protože už i tak je to dnes moc dlouhý.

1) India’s financial capital has banned the slaughter and sale of meat for four days this month following a demand from the strictly vegetarian Jain community, sparking outrage among meat-eaters already upset by a permanent beef ban imposed this year.

2) Women in Jainism (ženy jsou některými sektami považovány za méně nenásilné než muži, jelikož prý při menstruaci zabíjí nějaké mikroorganismy - to však vědci nepodporují)

Samův výrok je tedy nepravdivý.

Nyní by však mohla (měla) následovat debata, jaké jsou REÁLNÉ dopady obou extrémů na soužití ve společnosti a jaký je vztah mezi centrálními myšlenkami čehokoliv a extremismem. To však až někdy jindy.

Další zdroj: https://www.patheos.com/blogs/nosacredcows/2017/07/sam-harris-wrong-religious-extremism-problem/

Tváří v tvář zázraku

Nejhorší je, když jste ateista a stane se vám zázrak. Nebo alespoň něco hodně nepravděpodobného. Například když u stopování pronesete větu: "Jestli tady tohle auto nezastaví, tak už nikdy nevkročím do kostela," načež tomu autu, co už vás skoro minulo, začne blikat blinkr a zastaví. Co pak s tím?

Shodou okolností se mi přesně tady tohle stalo. Bylo by opravdu jednoduché v tento okamžik dělat unáhlené závěry - zavolejte do novin, bůh existuje, už se nemusíme hádat. Ale ne, s tímto vysvětlením se není možné smířit.

Nepopírám - když ten řidič hodil blinkr, tak mi přejel mráz po zádech a zapomněl jsem polsky. Jediný šrám na kráse této situace je ten, že řidič nejel našim směrem. Takže BOHUžel, i navzdory zázraku jsme zůstali stát na místě. To nám však umožnilo situaci lépe rozebrat a udělat pár pokusů.

Proč se tedy nejedná o zázrak?

1. Na tom místě jsme stáli už asi dvě a půl hodiny. Není proto divu, že jsem se obrátil na víru (i když ze srandy). 

2. Ten řidič by zastavil, i kdybych pronesl větu "Jestli tady tohle auto nezastaví, tak jsem Arnold Schwarzenegger," nebo "Jestli tady tohle auto nezastaví, tak půjdu domů pěšky." Slova nemění realitu (v nějakých případech ano, ale ne v tomto smyslu).

3. Ten řidič jel podezřele pomalu, takže je dost možný, že můj chorý mozek toho využil. Neřekl jsem to přece na auto, které projíždělo stovkou.

4. Při dalším stopování jsme provedli kvantitativní výzkum s neprůkaznými závěry. Ani jedno z dalších padesáti aut nezastavilo na pronesení původní věty, ani na žádnou z její variací (např. Jestli tady tohle auto nezastaví, tak se už nikdy nepomodlím.) 

5. Bůh se nenechal vyhecovat ani při použití věty "Jestli existuje bůh, tak se rozevřou mraky a bude na nás svítit Slunce (bylo pod mrakem a foukalo).

Jistě, správný věřící by mohl namítnout, že bůh (Bůh) se nemusí účastnit empirického výzkumu nějakého Tomáše a Tomášovi to jednou musí stačit. Tak aby bylo jasno - není to poprvé, co se mi něco podobného stalo (i když ne s téměř nulovou odezvou), a určitě nejsem jediný, kdo podobný zážitek má. A být trochu víc pověrčivý, tak už mám tetování Ježíše na rameni. Nemyslím si však, že se nám vyvinul mozek k tomu, abychom se spokojili s takovým zkratkovitým vysvětlením. 

Poznámka pod čarou:

Od dané události jsem do kostela vkročil - sice z důvodu turismu - ale vkročil.

Kostel na Ukrajině, ve kterém jsem nebyl