Když je teror až moc blízko

Dokud čtete o terorismu z domova, který je v bezpečí, mohou ve vás tyto zprávy vvyvolat pocity jako  jsou soucit, smutek, vztek, nebo strach. Alespoň u mě to tak funguje. Čím více takových událostí se však děje, tím více nás takové zprávy nechávají chladnými a pocity, které v nás byly, se mění v cynismus. Doufal jsem, že se do situace, ve které se budu terorismem cítit ohrožený, dostanu až za dlouho, nejlépe nikdy.

Můj pobyt ve Finsku ohraničují dva teroristické útoky. V pondělí to byl Petrohrad - v pátek Stockholm. V případě Petrohradu jsem zrovna čekal na vlakovém nádraží v Tikkurile (pár kilometrů od Helsinek). Je to sice na stejném pobřeží, ale nemyslel jsem si, že by se něco mohlo stát právě tady, kde jsem.

Střih. V pátek odpoledne se vracím do Helsinek, vystoupím na autobusovém nádražím, vyzvedne mě můj hostitel a jedem k němu domů. Doma mrkneme na zprávy. Stockholm - muž v dodávce najel do davu, zatím 3 mrtví. První co mi prolétlo hlavou je, že tam jsou právě dvě ženy z projektu, na kterém jsme teď spolu pár dní byli. Asi za tři hodiny se ozvou, že byly zrovna kousek od toho, ale jsou v pořádku. Úleva. Za chvíli mi to začne vrtat - Petěrsburg, Stockholm... Helsinky přímo uprostřed toho. Není vyloučeno, že se může něco stát i tady. Chtěl jsem jít ještě do centra, mám přeci jen dva dny na prohlídku.

Najednou to bylo jiné. Osobní. Kamarádky v bezprostřední vzdálenosti, já v horkém kandidátovi na pokračování. Najednou jsem se cítil naprosto jinak, než při čtení podobné zprávy doma.

Nakonec jsem šel. Ve městě byl vidět zvýšený počet policistů, jak pěších, tak v autech. Popravdě, při pohybu v centru jsem se trochu díval, kam bych případně skočil a KAŽDÁ dodávka byla podezřelá (hlavně, když se nějaký chlápek s dodávkou otáčel u pěší zóny).

Neříkám, že jsem zažil nějakou život-měnící zkušenost, zvlášť když jsem za dva dny jel domů. Spíš mi to jako pro čecha, žijícího odříznutý od toho všeho, poskytl vhled do života lidí, kteří při každém podobném útoku musí řešit, jestli jít do práce, na nákup, za přáteli... A doufám, že vždycky půjdou. Kdyby totiž nešli, ty zrůdy, které útoky páchají, by vyhrály.

Na cestě

Byli jsme na výletě. Na dnešní dobu ne moc obvyklým způsobem. V kapse 4000 korun. Na zádech jídlo na týden, přenosnou kuchyň a ložnici. Cíl? V podstatě žádný. Jen lidem co nás vezli jsme říkali, že Riga, ať nejsme za blázny (ještě větší).

V Brně jsme asi dvě hodiny nemohli nikoho chytnout a začali jsme přemýšlet o tom, že hned první den budeme muset spát někde venku. Jenže pak... Bum bum bum a probral jsem se až ve Varšavě. Od té doby to byla čistá pohoda.

V hlavních městech jsme měli zajištěné ubytování přes couchsurfing, takže jsme měli alespoň nějakou jistotu. Pochodili jsme po městě, něco pojedli, popili a pokouřili a další den zpět na cestu. Díky ušetřeným výdajům za cestu jsme si mohli čas od času koupit POŘÁDNÉ jídlo, pivo na náměstí, nějaké věci domů, láhev zdejšího alkoholu, či balíček neznámých cigaret a tabáku.

Ale o tom to není.

Je to o balení čtvrtcigára z nejposlednějšího zbytku tabáku, o které se podělíte. Je to o belgickém autobusu, který jede do Mongolska a vysadí vás uprostřed dálnice. Je to o hledání místa na spaní ve tři hodiny ráno. Je to o opilém chlápkovi, kterého přesvědčíte, že je moc opilý a že raději budete řídit vy (a mezitím on může vypít váš alkohol). Je to o vděčnosti za jakékoliv jídlo, ke kterému se dostanete. Je to o spaní na nádraží. Je to o spaní v horách a pozorování hvězd. Je to o pozdním usínání a brzkém vstávání. Je to o dnu jízdy s českým kamionem. Je to o poznávání nových lidí, které možná už nikdy neuvidíte. Je to o poznávání různých lidí a způsobů vyrovnávání se s životem. Je to o volnosti. Je to o hodně věcech...

Taky je to o návratu na rodnou hroudu. Je to o uvědomění, že svět je krásný, ale u nás doma, na Moravě, je to nejlepší (i když tu není moc hor!).