Touha být nikým

Malý úvod - trošku jsem se zhrozil, že by rok 2014 měl být rokem, ve kterém jsem na blog nepřidal ani jeden příspěvek. Proto teď, 31.12. 2014 v 0:00, otevírám editor a snažím se, alespoň symbolicky, svůj rest dohnat.

Je zvláštní, jak málo stačí k tomu, aby se některé hluboce zastrčené pocity prodraly zpět na povrch. Pro mě to byla tahle fotka na stránce Humans of New York a její popisek.

“What’s your greatest struggle right now?”
“I’m my only source of entertainment.”

Hned jak jsem uviděl ten napěchovaný vak a chlápka ve vrstvě oblečení, skrytého (pravděpodobně před zimou) v nějaké čekárně, okamžitě jsem se přenesl o pár let zpátky, kdy jsem hltal jednu Kerouacovu knížku za druhou a můj sen bylo nemít peníze, nemít cíl a jen tak se toulat z jednoho města do druhého, sem tam se zašít do hor s pár plechovkami fazolí a kouřit cigarety při pohledu do údolí.

Co mě však trápí je fakt, že celý život se takhle strávit nedá. Co bych dělal v šedesáti? Kerouac to měl lehký, ten se uchlastal (buď mu země lehká), ale já už po pěti pivech jsem další den nepoužitelný. A dá se najít v takovém životě štěstí? 

Asi se toho nikdy nezbavím. A to, že je zima a zkouškové období, s tím snad nesouvisí.

(Trošku se stydím, že jediný článek v tomto roce má sotva patnáct řádků, a i když na předsevzetí nevěřím, možná by nebylo od věci o jednom pouvažovat.)