Zadruhé - dneska jsem se nějakým způsobem dostal do archivu svého blogu a docela jsem se zděsil. A ne, není to proto, že jsem zjistil, že ještě v roce 2010 jsem nevěděl, že se po tečce dělá mezera (panebože, tolik "že" jsem snad v jedné větě nikdy nepoužil). Jo, některé články bych nejraději smáznul, ale neučiním tak. Proč jsem se tedy zděsil?
Zděsil jsem se, protože jsem si uvědomil, jak jsem se změnil. I když se to někomu může zdát směšné a uvědomuju si, že čtyři či pět let žádný rozdíl neudělá (pokud je vám padesát), ale mě to tak zkrátka příjde. Největší změna - psal jsem a bavilo mě to. Ať už na blogy, jen tak pro sebe (pořád mám rozepsanou knížku, ze které mám jednu stránku), časopis a tak dál. A tím co jsem psal jsem se nějak vyjadřoval. Nebál jsem se psát o něčem kontroverzním a za čím jsem si stál. Viděl jsem víc souvislostí (ne že bych je teď neviděl, ale nepracuji s nimi tak jak bych asi měl). Napadaly mě slovní hříčky, fantasmagorie, ptákoviny, měl jsem víc ideálů a myslel si, že jsou správné (kurňa, snad mi nějaké ideály ještě zbyly :)). Víc jsem se vymezoval proti tomu, co se mi nelíbilo. Nejenom ve psaní.
Tak si tak říkám, v jakém bodu se z těch mladých rebelů a zapálených revolucionářů stanou poslušné figurky? Proč se z romantických básníků (pokud nezemřou mladí) stávají vypláchnutí kravaťáci? Neměli by lidé dostávat občanky podle toho, jak moc se jim chce dělat společenský převrat? Jasně, chápu - práce, povinnosti, budoucnost, rodina, peníze, touha po stabilitě - to všechno hraje roli.
Proč nejde být dospělý revolucionář a nevypadat u toho jako blázen, který se zasekl někde v osmnácti letech? Když je člověk mladý a má ideály, tak je prostě mladý (rovná se hloupý?), když se bavím s dospělákama, vím přesně co říct, aby mě taky považovali za dospoělého.
Celé tady tohle mě motivovalo k prozkoumání mé krabice vzpomínek. Po prolistování deníků (proč už si, zatraceně, nepíšu žádný deníky?) jsem se cítil ještě trošku hůř. A taky jsem se zasmál.
Proč už dneska nikam nenapíšu (z deníku z naší první cesty stopem): "10.7.2012, 19:55 Jsme v piči. Víno se zkazilo, Hledáme místo na spaní."?
Jako bych to tušil. Z jiného deníku, nedatovaná básnička. (jo, vím, rytmicky to trošku habruje, ani nevím jestli jsem to napsal já, ale je to mým písmem...)
"Všecky děcka křičely,
že chtěj bejt rychle dospělý.
Když k tomu pak dospěly,
zjistili, že jsou v prdeli."
Taky si vzpomínám, že jsem si asi v sedmnáctí napsal pár pravidel, které chci při stárnutí dodržet. Kéž bych věděl, kam jsem ho dal (snad vyjede z nějakého stohu papíru jako Blaničtí rytíři, až ho budu nejvíce potřebovat). Jediné, co si z něj pamatuju je, něco v smyslu: respektuj mladé (nebo něco tak, možná jsem to psal pod vlivem něčeho a celé se mi to popletlo) a celé to bylo myšleno jako narážka na známé zaříkavadlo: měj úctu ke starým lidem.
Co tím chci říct? Nevím. Doufám, že tímto způsobem nějak zázračně získám zpátky ztracený zápal (fckin aliterace)? To snad ne, jsem rád, kde jsem. Možná je to jen tím podzimem a troškou melancholi. Ale třeba to k něčemu bude. Rozhodně tento článek po sobě nebudu číst. Místo toho přidám fotku, která absolutně s tématem nesouvisí. (in your face, society!)
Aj, poslední dobou se mi hlavou honí podobné věci. Kam zmizely dřívější ideály a nadšení pro věc? Najednou dospělé začínáš chápat, vtahují tě do svého světa. Asi na tom není nic špatného, je to vývoj, kterému se nejspíš nevyhnem. Jak ale dospět a zároveň zůstat věrný svému mladšímu rebelskému já a jeho pohledům na svět /nezdeformovaným úvahama o penězích a kariéře/? Až na to přijdeš, prosím o článek, Oxy!
OdpovědětVymazat