Jestli jste někdy byli na výstavě/vernisáži, možná se vám do rukou dostal také doprovodný text. Mě se to teď stalo na vernisáži Světlo, zvuk, pohyb výtvarníka Milana Grygara ve Fait Gallery. Text mě zaujal hned ze dvou důvodů. První je ten, že je to text stylysticky perfektní. Je to samozřejmě vysoce specializovaný text, takže je tam (zhruba) na pět známých slov jedno, o jehož významu minimálně pochybujete. Tím se dostávám k druhému důvodu - točila se mi z něj hlava.
Proto jsem se rozhodl této výzvě postavit a text zjednodušit tak, abych to i já třeba příště pochopil. Je to vlastně taková rozcvička ze stylystiky. Způsob čtení nechám na vás, za mě však vítězí střídání textů po každé větě.
Jo, a tímto nevyjadřuju svůj názor na tento typ umění, ani na výstavu samotnou, kdyby něco.
Originální text (ukázka):
Osobitý koncept relace vizuálního a akustického rozvíjí Milan Grygar ve velmi rozmanitých a často protichůdných paralelách již více než pět desetiletí. Skutečnost, že v kontextu české výtvarné scény působí Grygar naprosto svébytně, je dána i jeho zájmem o experimentální hudbu a sledováním vývoje mezinárodních intermediálních tendencí se základem v soudobé hudební avantgardě (kromě systému volné atonality Arnolda Schönberga jmenujme notaci nové hudby Erharda Karkoschky a aleatorickou koncepci Johna Cage).
Vůči práci ostatních umělců rovněž experimentujících s novou hudbou a jejími alternativními grafickými notacemi se však jeho tvorba vymezovala především možností korelace zvukové a obrazové složky, které se vzájemně determinují. V případě Milana Grygara není totiž zvuk s dílem vázán jen asociačními vazbami na bázi synestezie, ačkoli je možno i takto o některých jeho dílech uvažovat, a není ani prvkem zcela autonomním. Jde o princip v umění ojediněý, kdy se při promyšleném formování výtvarného díla dostává akustickému vjemu plného zrovnoprávění na roveň vizuálního a obraz se tak stává zpětně návodem, transkripcí, jak jej možno v této zvukové rovině znovu číst.
Autor: Denisa Kujelová
Překlad
Vztah obrazu a zvuku rozvíjí Milan Grygar už přes padesát let, a pořád si nemůže vybrat, jak to chce udělat. To, že v česku vyčnívá, je způsobeno tím, že se zajímá o hudbu, u které máte chuť si vyrvat vlasy. Také je to způsobeno jeho zájmem o to, jak to dělají v zahraničí (kromě anti-hudby Arnolda Schoenberga se tam nechali inspirovat i jinými, které však určitě neznáte).
Narozdíl od jiných lidí, kteří se snažili zaznamenat hudbu cákáním na papír, se zabývá jen vztahem mezi zvukem a obrazem (což už vlastně víte), a tím, jak se navzájem vymezují. Jeho obrazy totiž nejsou čistě o tom, že můžete vidět zvuk (pokud to tak však brát chcete, tak vám bránit nebudu), ale zase ten zvuk k tomu tak nějak patří. Takže tady si dávejte pozor. Celé tady tohle je vlastně naprosto jedinečné, protože po mnoha a mnoha letech bezradného bloudění vzduchem má zvuk možnost někde zanechat i viditelnou stopu. Představte si, že by vám někdo dal papír, podle kterého by se dalo něco zahrát.
 |
| Milan Grygar: Antifony |
Žádné komentáře:
Okomentovat