Proč mám takový problém dobíhat šalinu

Tak zaprvé - dobíhat šalinu přes den, kdy jezdí každých pět minut, je naprostá zbytečnost (pokud teda zrovna ta šalina nestojí mezi pracovním pohovorem ve vaší vysněné firmě, letadlem do Číny, nebo pozdním příchodem na první rande - pak utíkejte jak o život - ale asi jste měli začíst s přípravou o pět minut dříve).

Teď jsme si to ujasnili a můžu se věnovat skutečnému důvodu.

Rád pozoruji lidi, kteří dobíhají. Při pohledu do jejich tváři si kladu otázku - jak se vlastně má člověk tvářit? Má se usmívat (jo, občas je to směšné)? Potupně hledět do země a nevnímat pohledy ostatních, protože by se mu mohl někdo vysmívat pro jeho běžecký styl? Brát to vážně jako při olympijském finále na sto metrů?

A co dělat, až vběhnu do šaliny a všichni ví, že jsem utíkal? Dostanu medajli? Kde je potlesk? Proč řidiči nedávají diplomy? Nic. Člověk si prostě sedne a snaží se nedostat infarkt.

To je ta lepší varianta. Co když ze sebe vydám lepší výkon než v sedmé třídě na Zátopkově štafetě a stejně mi to ujede? Stát mezi těmi lidmi, zadýchaný a zarudlý, pozorvat jak se mi snaží škodolibě nesmát?

Ne, děkuji, radši si chvilku počkám. Je v tom příliš mnoho proměnných, které nemůžu ovlivnit.

Ale jo, taky si občas popoběhnu :)