Proč už nehledám vnitřní klid

Fakt jsem to zkoušel. Hledal jsem všude. Na východě, na západě, u starších generací i ve mně. A nikde jsem ho nenašel. Možná jsem se k němu přiblížil, ale nestálo to za to. Víte co jsem zjistil? Je to N U D A. Vnitřní klid, mír v duši, čistá hlava, vyladěný čakry, soulad s vesmírem - říkejte si tomu jak chcete. Pro mě to znamená život ve stereotypu, ve kterém máte svoje myšlenkové mapy, denní rituály a nic vás prostě nevyvede z míry.

Víte, co dělám, když se můj život nějak zázračně dá do kupy a všechno dává smysl? Nic. Vezmu mobil, zapnu film, jdu na pivo... Dejte mi víc času v takovým míru a vsadím se, že bych začal brát těžké drogy.

Když jsem o tom tak přemýšlel, tak nejvíc toho udělám, když je nějaká moje emoce buď na špici, nebo na opačné straně škály. Což se nestává často, jelikož jsem děsnej flegmatik a jakousi emoční stabilitu si držím celý život. V tomhle docela závídím cholerikům - pořádně se čas od času nasrat, rozbít pár talířů, upravit pár obličejů...

Nebo se bestiálně zamilovat tak, že jste schopni zaprodat vlastní rodinu. Mít depresi hlubší než Mariánský příkop.

Právě v takových stavech vznikají nejkrásnější díla.

Něco tě štve? Až se to převalí přes únosnou míru tak jdeš a změníš to. Jsi shnilý a nechtějí se ti ty šutry tahat na zádech? Tak jdeš a vynalezneš kolo.

Extrémy. Žádná rovnováha.

A teď už bych teda mohl začít psát tu bakalářku.