Bylo parné letní odpoledne a já si jen tak užíval své výsadní postavení bílého středoevropana 21. století. Posadil jsem se na lavičku v parku a chystal se ponořit do četby. Možná bych se mohl posadit do stínu... Zaujal jsem vyhovující čtenářskou polohu a otevřel knihu. To slunko fakt pere. Nemohl jsem se soustředit. Zvedl jsem se a šel vyhledat místo ve stínu. Ajo, pití jsem si nevzal... Plouživým krokem míjím další jako jsem já. Nevím, jestli se mračí kvůli svítícimu slunci do očí, nebo z toho horka. Z čela mi spadla kapka potu, další budou pravděpodobně následovat. Nejraději bych ze sebe všechno sundal a skočil do vychlazeného půllitru. Počkat, tady něco nehraje. Dívky se usmívají o poznání více... Našel jsem místo ve stínu, znovu se usadil, vytáhl knihu, ale do čtení už jsem se nepustil. Rozhodl jsem se rozvinout předchozí myšlenku a případně odhalit důvody, proč tomu tak je. Muž - mračí se, muž - neutrální, žena - lehký úsměv, muž - něco mezi nasraností a neutrálním, žena - nirvana, dvě ženy - od ucha k uchu... Podobným stylem jsem sbíral data pro svůj výzkum. Jeden kluk se za chůze podrbal v rozkroku a já se tam nevědomě také poškrábal. Najednou se mi rozsvítilo.
Jak nám taková věc mohla uniknout? Ženám jsme nedovolili volit, vzdělávat se, mít sny a kariéry, práva, tak mi nejde do hlavy, jaktože sukně ano? Sice jsem na sobě sukni mnohokrátkrát neměl, ale představuju si to nějak takhle - nic mě netlačí, nic se nikde nezasekává a když foukne vítr, je to něco jako osobní klimatizace. Kde jsme udělali chybu? Jediní, kdo to alespoň trošku uhráli, jsou Skoti.
 |
| Mnoho však nechybělo... |
Párkrát jsem zklamaně zakroutil hlavou a pokračoval v četbě.
Žádné komentáře:
Okomentovat