I když je smrt nevyhnutelná, lidé se stále snaží přijít na způsoby, kterými by se dala alespoň trochu oddálit. Pokud selžou některé klasické způsoby, jako je třeba péče o tělo a zdravý životní styl, je možné zvolit poetičtější přístup k problému a říct, že člověk vlastně nepřestává žít díky svým potomků a dílům, které za svůj život vytvořil. S příchodem nových technologií však přichází i myšlenka na přenesení své "osobnosti" do obalu, který není tak křehký, jako je naše biologické tělo. Dneska bych chtěl lehce nakousnout jeden ze způsobů, kterým by se toho dalo docílit, a vzápětí tento způsob shodit.
Představte si situaci: Rozhodnu se, že vytvořím jednoduchý program, kde bude pouze příkazový řádek a malé dialogové okno. Pokud tam napíšete otázku "Jak se máš?" program odpoví například "Lehce nad nulou". Zároveň se ve svém životě rozhodnu, že už do smrti na tuto otázku zodpovím stejným způsobem. Vytvořil jsem tedy program, který dokáže komukoliv se stoprocentní přesností zprostředkovat reakci, jakou by dostali po položení této otázky přímo mě.
Dejme tomu, že program budu dále rozvíjet a bude schopný reagovat i na věty typu "Odkud jsi?" či "To počasí stojí fakt za prd." A opět bych na tyto otázky odpovídal stejně i v reálu. Vytvořil jsem tedy svého zástupce, který by mě zbavil nutnosti účastnit se nezávazné konverzace. S postupem času bych přidával na komplexnosti tohoto programu, takže by dokázal odpovědět i na vážné otázky podobným způsobem, jakým bych odpověděl já. To by se teoreticky zařídit tak, že by program neodpovídal pomocí předem připravených odpovědí, ale mohl by odpověď sestavit z databáze slov, které znám a zároveň často používám - to není nemožné, ani složité - stačilo by dostatečně dlouho nahrávat vše, co řeknu, a data zanalyzovat. Také bych do algoritmu zanesl prvky jako "osobní hodnoty", "názory", "životní zkušenosti", "hladiny hormonů"... zkrátka vše, co má vliv na to, jak se v konkrétních situacích chovám. To je sice momentálně nemožné, ale ne nepředstavitelné. Tak si to představte.
Jednoho dne zemřu a tento program se nahraje do nějakého robota, ať už čistě kovového, nebo biomechanického. Tento robot pak v momentě mé smrti přijde k životu a jeho reakce budou k nerozpoznání od mých. Přijde prezident zeměkoule a pogratuluje mi k dosažení nesmrtelnosti, a "já" mu řeknu, že se plete. Proč?
Přerušila se kontinuita
Už od počátku jsem totiž nepřenášel svoji mysl do počítače, pouze jsem replikoval své chování (i když s velkou přesností). Avšak do doby mé smrti existovaly dvě bytosti - já (Tomáš Průdek) a program. S tímto programem jsme však nesdíleli polohu v prostoročasu, tudíž je nemůžeme považovat za identické (nebyli jsme vystaveni stejným vjemům a zkušenostem).
Můžeme namítnout, že když se například opijeme a máme okno, tak jsme vlastně také přerušili kontinuitu, tím pádem naše staré já zaniklo a probouzíme se jako nový člověk. Takhle to však nemůžeme brát, jelikož teoreticky existuje někdo, kdo nás mohl vidět potácet se domů. Není to tedy otázka paměti - naše tělo tu cestu podstoupilo.
Produktivnější směr myšlení je následující: V našem těle neustále odumírají nějaké buňky a nahrazují se novými. Za pár let máme tedy kompletně nové tělo, ale pořád jsme to my. Pojďme do většího měřítka, než jsou buňky. Selže mi orgán a je nahrazen mechanickým ekvivalentem. Na konci tohoto procesu mám vše mechanické, avšak kontinuita času a prostoru je nenarušena. Přijde prezident zeměkoule a pogratuluje mi... Co řeknu?
_____
1) Tohle je vlastně variace na problém Théseovy lodi - pro zájemce například zde https://en.wikipedia.org/wiki/Ship_of_Theseus
2) Také by se dalo o problému mluvit jako o rozdílu mezi psychologickou a fyzickou podstatou "já".
Žádné komentáře:
Okomentovat