Lidský druh se rád pyšní svou inteligencí a často je právě ona považována za jeden z klíčových rozdílů mezi námi a dalšími zvířaty. Vlastně nejenom námi a zvířaty, ale hlavně mezi lidmi samotnými. V poslední době se mi tento pojem často dostává pod ruce–ať už je to tím, že se učím na státnice, nebo tím, že přemýšlet nad inteligencí jiných je vlastně neodlučitelná součást povolání učitele–následkem čehož se mi v hlavě ocitlo pár myšlenek, které bych si tady rád odložil.
Jako odrazový můstek bych chtěl využít definici inteligence, kterou jsem slyšel od Roberta Milese (i když téměř jistě ani on není jejím autorem) a využívá se spíše v oboru umělé inteligence. Zamlouvá se mi však pro svoji eleganci a lehkou aplikovatelnost na lidi. Zní takhle:
Inteligence je optimalizace funkce v čase.
Šest slov. Nic víc snad nebudeme potřebovat. Pojďme si je tedy rozebrat.
Funkce
Pro rozpoznání inteligence je nějaká funkce přímo nezbytná (u lidí budeme tedy spíše mluvit o cílech, než o funkcích). Pokud známe něčí cíl, můžeme o něm říct, že je inteligentní, a to na základě prostředků, které k dosažení tohoto cíle použil. Tady nastává první problém. Lidé často pouze předpokládají cíle ostatních a na základě toho vynáší soudy o inteligenci. Asi by bylo nepraktické ptát se každého, proč dělá zrovna to, co dělá. Navíc se opravdu občas stane, že ten cíl odhadneme správně a daný člověk opravdu může být hloupý (respektive způsob, který k dosažení cíle použil je hloupý). Ve skutečnosti však nevíme, kolikrát jsme se trefili, proto je mnohem bezpečnější a inteligentnější (pokud je náš cíl správně charakterizovat člověka) se takovým soudům vyvarovat. Možná tyto zbrklé soudy jsou výsledkem lidské potřeby (cíle) zařadit věci do škatulek a dát světu nějaký smysl. Proto se na sebe nemůžeme tolik zlobit, pokud podobnou zkratku uděláme.
Příklad:
Vidíme člověka, jak se snaží pomocí jídelních hůlek chytit mouchu. Pomyslíme si:"To je hlupák, jestli chce tu mouchu zabít, proč si nevezme plácačku?" Přitom ve skutečnosti se ten člověk jmenuje Daniel a právě trénuje koncentraci před velkým zápasem v karate.
Často tento způsob aplikujeme i na jiné živočišné druhy a přenášíme naše cíle na jejich chování. Kdyby to tak dělali šimpanzi, tak by si mohli říct: "Když jsou ti lidé tak chytří, proč neházejí své výkaly mnohem dál než my?" (autorem je neznámý uživatel YouTube, kterého bych citoval, kdybych věděl, pod kterým videem to bylo).
Jsme tedy v situaci, kdy víme, čeho námi sledovaný člověk chce dosáhnout a pozorovali jsme průběh jeho chování. Můžeme tedy říct, že je ten člověk chytrý/hloupý? Ještě ne.
V čase
Na základě jednoho pozorování nemůžeme vyvozovat žádné (rozumné) závěry. Vraťme se k Danielovi. Už víme, že jeho konečný cíl není mouchu co nejrychleji zabít, ale procvičit se v koncentraci. I tak však vidíme, že se mu to nedaří. Co však nevíme je, jak dlouho se o to pokouší. Zeptáme se ho tedy na pár věcí.
Zjistili jsme, že hůlky drží v ruce poprvé a navíc před chvíli dostal pěknou nakládačku. Opět jsme tedy nuceni upravit náš soud nad jeho schopnostmi. Z toho, jak se už deset minut díváme na jídelní hůlky jsme dostali hlad, a tak si na chvíli odskočíme. Když se vrátíme o dvě hodiny později, slyšíme už u dveří lehké, pravidelné cvakání. Došlo k optimalizaci.
Optimalizace
Poslední součástka v tomto konceptu je optimalizace - tedy výběru nejlepší varianty z dostupné nabídky. Daniel totiž zkoušel různé metody držení hůlek. U některých mu vypadly z ruky, u jiných zase došlo k vytouženému cvaknutí. Daniel tedy neopakoval ty, u kterých mu vypadly, a dále zlepšoval pouze ty cvakací. Z těch cvakacích pak vybíral další... a tak dále. Chvíli se ještě díváme, ale odejdeme domů. Jelikož jsme se za tu dobu s Danielem dobře seznámili, vyměnili jsme si kontakty a za dva dny nám napíše, že tu mouchu chytil. Super - Daniel tedy nakonec je inteligentní.
Ještě drobná, ale důležitá poznámka. U optimalizace musím zdůraznit slovo dostupné. Kdyby třeba Daniel neměl ruce, dobrou koordinaci ruka-oko, atd., automaticky by tím neměl k dispozici ani možnosti, které z toho plynou. Tohle zvlášť platí u omezeních, která nejdou vidět.
Co z toho plyne?
Jelikož název článku sliboval něco málo, pokusím se už pouze bodově představit pár myšlenek, které možná rozvedu někdy v budoucnosti.
- Rozpoznání inteligence nevyžaduje srovnání s jinými (i když to k tomu láká). Neexistuje žádná "správná" rychlost optimalizace, a neexistují ani ty správné cíle (viz. Humova gilotina, aka is–ought problem).
- Hodnota člověka nemůže být stavěna na tom, jak rychle dokáže optimalizovat nějakou funkci v čase.
- Cíle můžeme ještě dělit na instrumentální a konečné (instrumental vs terminal goals). "Chytrost" můžeme však pouze posuzovat u těch instrumentálních (U Daniela by byl konečný cíl zlepšení koncentrace, chytání mouchy hůlkami by pak bylo "nástrojem" k dosažení tohoto cíle). Opět Humova gilotina.
- To, z jaké nabídky daný člověk vybírá a následně optimalizuje není mnohokrát jeho zásluhou. Nemůžeme ho tedy vinit za to, že nevybírá z tak široké palety, jak někdo "inteligentnější".
- Existuje práce Nicka Bostroma, ve kterém argumentuje, že jakýkoli cíl je slučitelný s jakoukoli mírou inteligence. I když opět mluví spíše o UI, doporučoval bych seznámení s jeho myšlenkou každému, kdo alespoň trochu pracuje s lidmi.
Závěrem už jen povzbudím případné čtenáře, aby ve svém okolí hledali známky této inteligence, a to nejenom u lidí, ale u všeho živého. A zvlášť pro učitele: Našim cílem je optimalizovat optimalizaci funkcí jiných lidí. Pokud se nám to nedaří, porozhlédněme se po dalších dostupných prostředcích, jak tohoto cíle dosáhnout.
Odkazy:
Video Roberta Milese, ve kterém stručně, a možná i srozumitelněji, představuje jak tuto definici, tak práci Nicka Bostroma (the Orthogonality thesis)
Žádné komentáře:
Okomentovat